Rád dávám věcem druhou šanci a PET láhve nejsou žádnou výjimkou. Odkládají mi je v místní restauraci a chodím do nich kupovat od místních farmářů čerstvé mléko. Zdá se však, že jsem pro ně našel i třetí šanci. Použiji je na sazenice.
Řezání plastových lahví není žádná zábava. Ať jsem se jakkoli snažil, namísto rovného řezu jsem vždycky skončil u spirály. Čím více jsem řez opravoval, tím horší to bylo.
Zdá se však, že po řešení není třeba chodit daleko. Stačí pár řízků z desek a čepel z modelářského skalpelu a pomocník se už postará o to, aby byly všechny nádoby na sazenice, jako by jedna druhé z oka vypadla.
Stále mě však trápí otázka, na kterou jsem dosud nenašel odpověď. Proč se výrobci obalů neumí dohodnout na stejných rozměrech a tvarech? Ne že bych se nedokázal přenést přes to, že každá PET láhev je jiná a tak je třeba při řezání kus trpělivosti. Jde o něco jiného.
Je tomu jen několik dní, co jsem začal vysévat sazenice bylinek a minirajčat do kelímků od jogurtů, které se mi v pytli nasbíraly za poslední rok. Ať jsem se jakkoli snažil zatřídit stejné tvary do sebe, aby zabraly co nejméně místa, vždy jsem narazil na nový tvar, ke kterému mi chyběl pár.
Jakoby nezáleželo na tom, co je uvnitř obalu a jak je vyzdoben, ale na tom, jak jej z plastu vytvarovali. Pamatuji si na dětství, když byly všechny obaly, jako by z jednoho stroje vypadly. Dnes je to však už jen vzpomínka na včerejšek.
